Žluté mlhy, plné špíny,
nočních viol toužný hlas
v páté čtvrti zvolna zhas’.
Potlačil jsem v oku slzy –
na drštkovou bylo brzy,
srdce spráhlé jak škvarek
měl jsem tenkrát, smutný rek.
Příští manžel (otec dětí?),
měl jsem proč se zastyděti,
kulich sed’ mně do mozku,
rozum zdvihal rákosku.
Chromatická dívek škála
všemi mými nervy hrála,
spodničky a syfony
tančily tam kolony.
Domovnice kostrbatá
zamkla za mnou těžká vrata,
jed mi stříkal na nitro,
když mně dala „dobrýtro“.
Pak jsem usnul dobře věda,
tvář že má jak popel šedá
nehodí se pro zítřek
pohledový na lístek!