Na polích zoraných, jež nezlatí už klasy,
kouř dusivý se plazí v sklenný, čistý vzduch,
a v zaschlých příkopech, kde zvadlé hnijí řasy,
zas třpytnou ocelí se blýská těžký pluh.
Je smutno zadívat se za večera v pole,
jež v dálce ztrácejí se v kalném oblaku,
když písně pasaček už tichnou v pláni holé
a jako k loučení zní zvony v soumraku...
Po cestách rozjetých jdou v bílých vlnách stáda
a vozy poslední se minou v aleji,
mha první, studená, na kola rosou padá
a bičů práskání se ztrácí táhleji...
A země oddychlá, ta stará matka bohů,
je setbou těhotna a nový dřímá sen,
ta vůně nasládlá jde těžce z žlutých stohů,
jak byl by každý klas v nich slzou orosen!