Ó snivá krásko z Malé Strany,
již vídal jsem na pavlači,
v mém srdci zvoní smutně hrany,
když po tobě se rozpláči.
Pryč jitra jsou, kdy v jupce bílé
ty’s míhala se před zraky,
teď v delikátní ony chvíle
mně přáno zřít jen baráky.
A místo stříbra tvého hlásku,
jež mělo obsah zákonný,
zde slyším jenom drsnou zkázku,
již nosí orgán výkonný.
Ó věř, já neznám v citu šalby:
snad necky, v kterých právala’s
své krajky, ret můj zulíbal by,
jen tebe kdybych uzřel zas.