Po dešti bylo. Rozmoklou zemí
stíny se plazily zvětšené již,
kol zahrad veských kráčel jsem němý,
vonná noc dýchala do duše tiš
vzbouřené kdysi...
Plachty noc táhla na větve, listy,
se kterých kapky se sklouzaly v zem,
hrušněmi vítr zahrával čistý,
ozonu vlny se tříštily sem,
pršelo v dálkách.
V olšinách hučel stavidly říčky
v korytě zbotnalém dravý zas proud,
ospalost lehká třásla mně víčky,
za lesy zahvízdnul jisker dště troud
vídeňský rychlík!
V katafalk modře průzračně jasné,
kde pluje krvavý měsíce štít,
v záhonech slední vůně až zhasne,
pochovám lásky své ztišený cit,
v pohádkách Léta!