Ó sametové tvoje ruce,
jež chválil zástup veliký, –
já miloval je někdy prudce, –
teď tuhé hnětou knedlíky.
Ty svěží kdys, jak poupě z rána,
když rosou chlad je zadýchá,
proč nyní jsi jak ucloumána,
květ, k němuž nikdo nečichá...
Co šťastných bylo okamžiků,
jichž kouzlo dávno zapadlo!
Teď zdá se, že jsi na krmníku
a žiješ jenom na sádlo,
neb když si sedneš v restauraci,
ty zjeve v mládí přesladký,
před tebou duch můj v prach se ztrácí,
ty jíš jak Honza z pohádky...
A manžel tvůj, jenž psával sloky
na chrupu tvého perličky,
teď píše knihu čtyři roky:
„Zde měly by růst špargličky...“