Vy zmizela jste, dítě zlaté,
jak vlaštovky když odletí,
zda také někdy vzpomínáte
na ztracený čas v podletí?
Já tenkrát, věřte, miloval Vás,
i duši jsem Vám zapsal svou,
mne přestal Plzně vábit malvaz,
já chodil s hlavou sklopenou.
V mém srdci tehdá rodila se
jen erotická omáčka,
já oddán zcela Vaší kráse
jsem zlobil verši Šimáčka.
A dnes, ó bože! Vítr chladný
se žene pustou alejí,
kde poutával mne krok Váš ladný,
kde hrad jsem stavěl z nadějí!
Teď do dálky zřím nedohledné,
ke džbánku touží duše má,
že než vzpomínka na vás zbledne,
můj nos dřív jistě zčervená.