Čas přirozeného je výběru,
vždyť píše se prvního května,
mně – neručím za její výměru –
zas napadla píseň ne vzletná.
Já v kavárně přehlédl Petit Journal
a na korso z okna se dívám,
mé oko je duchovní, vidí dál,
když čistý jed likérů pívám.
Jdou okolo vlasatí mladíci
a za nimi unylé dívky,
pak chůvy a kojné ve směsici,
ó linie rovné a křivky!
Ty chvěješ se, mramore ženských těl,
vy žilky se modráte krví,
ó kdybych tu nanovo volit směl,
jak ve svého mužství den prvý!
Teď choulím se raději do kouta
a opřu si čelo do dlaní,
ať vzpomínek vichr se rozpoutá,
já bláhový myslím zas na Ni!
A všecko, což lásky jsou symboly,
tož dopisy, potítka, stuhy,
mé znuděné srdce vždy rozbolí,
já v aférách lásky jsem tuhý!
Ba nepřijde nevěsta prachová,
s níž dluhy bych společně splácel,
mne sklepníků několik pochová,
jimž staré jsem večeře vracel...