To bledničkovité děvče s tvářema vpadlýma,
jež proti mně v parku sedá, mne divně dojímá,
tu grisettu minulosti víc nežli záhadné
mne vzpomínek v spádu rychlém teď popsat napadne:
Tak divoce smělé oči, – ó, znám jich vyzvání,
a umdleně svislá ňadra, necitná k líbání;
čas memoiry své napsal pod oči jízlivý,
kam v modravé ssedly kruhy všech vášní přílivy!
Ó, melodickým že tokem jí prošel mladý věk,
by nemohl nikdo říci, ni svatých myšlenek
že vštěpoval někdo setbu, neb v úzké světnici
jí před časem žití drama žár vzňalo v zornici.
Až fialové ty skvrny na pleti křídové
se spojí a z polibků všech se zdvihnou vrahové,
pak zkažené krve proudem ji k smrti ubijí,
a ti, kteří k dnu ji strhli, si ruce omyjí...