Zavřel jsem akta života svého,
pro lásku místa v něm nezbylo,
vzpomínek pouze chvějivé světlo
v nachových reflexech svítilo...
V rozpuku prvním napolo dítě,
osud tě přivedl v ústrety,
nevím, proč srdce moje se chvělo
bláhově, tak jako před lety!
Jarní to bouře ještě se vrací,
voní zas lásky květ čarovný...
Vítám tě, poutník znavený žitím,
poddaný věrný své královny!
Hledám to slovo, jehož zvuk zemřel
v srdci mém s tesknící ozvěnou,
ve tvojich loktech navždy chci míti
života pohádku dosněnou! –