S umdleným zrakem čekám už dlouho
na březích, kde jen korál zkvet’,
Nadějí zřel jsem klamavé lodi,
racků jsem stíhal prudký let,
bouře jsem přečkal, ssinalá těla
oči si zvykly prohlížet...
V tajemných dálkách jednoho jitra
obláček vyplul z bílých pěn...
Ty jsi to byla, vlídná a čistá,
úsměv ti na rtech zářil jen,
Budoucna závoj ruce tvé nesly,
první, jenž nebyl potřísněn...
Vesele vlajky třepou se větrem,
v zeleni skryl se břehů pás,
do šeré Morgue mých vzpomínek teskných
plného slunce padnul jas,
zemi a lidem říci jdu hrdě,
navždy že láska spojí nás!