Tys přišla mne ve snách navštívit,
když nad městem vlál už mrtvý klid,
jak stín jsi se shoupla lehýnký,
ty čarovný květe vzpomínky!
Já vrátil se v dálnou minulost,
když přijel jsem k Tobě jako host,
jak na saních letem spěl jsem tmou
po sněhové pláni v náruč tvou!
Jak tenkráte zvonků čistý hlas
se tišinou noci jemně třás,
až k Vašemu domu dojel jsem,
kde čekala jsi mne s úsměvem.
Tam dříví už v kamnech praskalo
a důvěrné teplo sálalo,
tvé vlasy pod mými pocely
tak opojnou vůní voněly!
Vše vichřice času roznesla...
Já dál bloudím žitím bez vesla,
a zahořklý zbyl mně v srdci vzdor,
když zapadla’s navždy za obzor!