Setmělo se, setmělo,
mou hlavou něco šumělo
jak lehkých křídel vlání,
den jarní venku umíral,
já všecka okna zotvíral
a klesal v zadumání...
Lehce jako noci dech,
jenž dřímá růže v poupatech,
stín splynul k mému stolu,
pak zajiskřil se v temnotách
a na mé horké čelo sáh’,
jímž přešlo tolik bolu...
Noc už padla do ulic,
žár plane z bludných zřítelnic,
jež host můj upřel na mne,
ach tyto oči dobře znám,
v nich lásky přelud dříme sám
a mládí snění klamné!