Po letech jdu tedy, uštván a chor,
neznámý cizinec domů,
cítím už z daleka čistý dech hor,
pryskyřnou vůni ze stromů.
Šumí mně nad hlavou zamlklý hvozd,
stráně zřím v obrysu vlídném,
zpívá tam zas jako před lety drozd,
jak bych se navracel s týdnem...
Mlázím jdu borovým, modravý svit
s nebes jde zelenou mříží,
čarovnou vůní jsem vzpomínek zpit,
k domovu kroky se blíží!
V závrati cítím své srdce se dmout,
ztiší se za chvíli krátkou,
prázdný a opuštěn mládí je kout,
vichr smet’ pohádku sladkou!
Do rukou skrývám si hořící skráň,
kukačka za lesy volá,
draze jsem zaplatil životu daň,
skála mně zbyla jen holá,
skutečnost, ve které musí se v před,
osudu kola když pádí,
smrt hrozí tomu, kdo dívá se zpět,
kde pláče zelené mládí...