Cit nostalgie hnul se v těle mém.
Já tuším pojednou růst uspané v něm síly,
krev prudce bušiti žil pletivem,
když s novým jarem sníh dny teplé se střech smyly.
Lesk jiter zaniklých mé oko tuší,
jímž obzor široký mých předků dřív se stkvěl,
a mocné volání v mé vzniká duši
zřít lesy kouřící se, jimiž opájel
se čistý vzduch, klid vyoraných brázd,
a stráně výslunné, kde kvetly anemony,
zřít slunce západu se v stromy klást
a mlhy padati na záhon zahrad vonný!
Cit v touhu mužnící mne ve sny mládí schvíval,
že v tichém pokoji mi úzko jest,
a v duši znavenou, jak teplý máje příval
bůh jara vítězný už slaví vjezd.
A ryzí patina, jíž domov zahalen,
v mém srdci žije dál, se otevírá,
ač mnoho ztraceno a zbývá obrys jen
z něj barev pobledlých, má dávná víra
mně velí určitě po marném s láskou boji,
zpět v rodná návrší jdi churav zpět,
tam smaragd palouků tvé choré srdce zhojí,
i kdyby ublížil mu nejvíc svět!