Bílá maska Bonaparta
chladně zírá na můj stůl,
na rtech tvrdé pohrdání,
polobůh a světák půl.
Slávy démon plá mu z očí,
klenutým se čelem chví,
jako zpěněnému oři,
který hnal se k vítězství.
Často myslím, jaká kořist
srdcem tvojím hnula víc,
zda prolité krve proudy
či jen úsměv krasavic...
Vzdorný reku zašlé doby,
unavený slávou svou,
co víc bolí, trůny ztratit,
či se loučit s milenkou?