V parkány města rozlévá měsíc
zářící klidně zlatý svit,
řeka, jež proudí pod zahradami,
odráží jeho lesklý štít...
Přípitky dole šeptají vlny
těm, kdo se vrhli v němý hrob, –
útrpným právem stíhal je osud,
unikli mu však beze stop!
Čím byla láska, sláva a štěstí!
Plameny, které dohoří,
bludičky, které svítaly chodcům
v života drsném pohoří!
Přecházím jizbou. Měsíční světlo
táhne mne dolů do hlubin...
Přijdu snad jednou! S umdlenou hlavou
věčnosti sladké klesnout v klín!