V noci oné, která práh mého byla zoufalství,
přivřev oči, zřel jsem v tmách,
světlem z dálek jak se stkví
bez návratu odcházeje,
bytosti tvé bledý stín!
Rozechvěných záclon lem dál se houpal, ale tys
nepřišla už s večerem,
oči, které nad tyrkys
jemněji kdys plály, víčka
namodralá uzamkla!
Myrtou tuším bílý sníh čela tvého zdoben jest,
kříž máš v rukách sepjatých,
otevřeným oknem hvězd
sláva vítá tvoji duši
věčnou nocí plynoucí...
Léta přejdou, v bludný kruh zapadati bude však
žití moje, a můj duch,
těžce postřelený pták,
toužit bude tam, kde splývá
jantarová kadeř tvá!
Jeden život zašlápnul jsem v mládí bouřných hodinách...
dáš mně svého srdce půl,
věčnosti až na vahách
duše má se bude chvěti
v slitování doufajíc?!