Já potkával ji o poledni
vždy v témže rohu náměstí,
zjev byla sice celkem všední,
mne dovedla však unésti.
Jak od modistky vyšla z krámu,
nit jistě měla na šatech,
hrát chtěla si na velkou dámu
a polosvěta vál z ní dech.
Ten vlas byl věru příliš hebký
a hodný lepší pokrývky,
měl dát jí osud do kolébky
víc peněz, nutných u dívky!
Tak vidím ji, jak bystře kluše
po promenádě sama v před,
však že má po ní touží duše,
já říci tenkrát nedoved’,
až teď, když jezdí v ekvipáži,
(ta není od ní placena),
já duše své se pozdě táži,
proč mlčí, v koutku skrčena...