Lítost jak šedivá sestra
u mých se schoulila dveří,
čekala, jako když někdo
tisíckrát oklamán věří...
Daleko za lesy, v horách
ve slunci třpytí se stráně,
žádný žal nekruší srdce,
neklade stíny na skráně...
Pohádko o štěstí lidském,
zakletém v čarovné říše!
Ruce mé po tobě sáhly,
ty jsi však odlétlo výše!
A já zas v mlhách se topím,
z dálky jen světlo sem padá,
lítost mne na prahu vítá:
Do smrti chci tě mít ráda!