Jsou napíchány kotiliony
do rámů mého zrcadla,
a prostřed nich dech pouští vonný
hedvábná růže rozpadlá.
Tu často, když jdu po pokoji,
a pískám staré valčíky,
z nich vzpomínek se řada rojí
na tanečnic rej veliký.
Však dnes už málo znamenají
ty staré srdcí udice,
vy, rybářky, tam v dálném kraji,
mne musí vidět ulice,
a kavárna, kde v mládí květu
sny věčně dřímá pikola,
jenž neschvátí se nikdy v letu,
když host naň, šelmu, zavolá.