Za říjnových večerů nevlídných,
když stíny se valily po polích,
mne jiskření světel táhlo k sobě,
jež nad městem v dálkách planulo,
já samotář na vsi žil v té době,
kde žití mé v klidu vadnulo.
Teď každého večera v lidstva proud
bych mohl se ve městě uvrhnout,
mně záplava světla v oči bije,
když výkladní skříně září vstříc,
můj život se vzbudil z lethargie,
já starým už snílkem nejsem víc!
Však v duši mou vkrádá se nový cit,
zas chtěl bych se na venku probudit,
mně dívá se ve snů starých přízi,
kde bouřlivě život kolotá,
mně dívá se ve snů starých přízi
zas hlubokým okem Samota!