Praha mně u nohou leží,
sta světel kolem se kmitá,
daleko za mosty, ve tmách,
kreslí se kontury Víta...
Povozy hrčí a duní,
výkřiky nesou se nocí,
pode mnou bije se život
v nárazech bídy a moci...
Jarní sem zalétá vítr,
vlažný a zázračně měkký,
k staletým, zčernalým hradbám
stoupá šum tesknící řeky.
V klenutých loggiích hasnou
milenců tlumená slova,
věky se dívají tiše,
láska jak vykvetá znova.
V prsou mých touha zas roste,
bez mezí, břehů a hrází,
do staré, zpuchřelé stavby
ohnivé pochodně hází...
Chtěl bych žít životem silným,
jak mně to srdce jen velí,
na bludné života lodi
prapor svůj rozvinout smělý,
nebýt jen osudu stínem,
který se v propastech tají,
ke slunci zdvihám své ruce,
nejsladší plody kde zrají!