Zas v polích sám jdu pěšinami,
je večer jarem zteplený,
zvon slyším bíti s věže známý
a lesů šumět hřebeny.
Ve vzduchu leží tolik něhy,
a dálky vzplály v ametyst,
na rozlitých vod nízké břehy
se anemony zachyt’ list.
Žab na sta večer z bažin kváče,
je prostřen jara gobelin,
tu pozdní slunce budí spáče,
hle, motýl zbloudil do pastvin!
A někde zpívá ženským hlasem
za hvozdy táhlá ozvěna,
snův zimy, která zapadla sem,
je slední strofa dosněna.
A širých polí měkké plateau
se mírně vlní do dálky,
zde západ taví hroudy v zlato,
ó květy sladké fialky!
A děti si zas hrají v písku,
a písní zvoní každá mez,
dvé milenců jde ruce v stisku,
tam, kde se v stínech stmívá les...