Podvečer jarní v měsíci březnu...
Svítilny planou v ulicích,
výkladní skříně ztápí se v jase,
na korse zvoní dívčí smích.
Táhnu se zvolna k večeři domů,
v duši mé dálná hudba zní,
taková měkká nálada jarní
kozáky staré poblázní.
Daleko ženy, ještě dál tchyně,
dívkám zřím směle do očí,
srdce ať při tom, pensista starý,
ostřejším tempem poskočí!
Hlavička rusá s fialek vůní
kmitla se těsně vedle mne,
bože, jak sladko nořiti zraky
v hlubiny duše tajemné!
Mohu-li doufat, paprsek touhy
na kyprou půdu zapad v ní?
Pozor, teď mluví ke svojí družce:
„Ten kouká jako návladní!“