Květy se obalíš na jaře,
bílými, vonnými květy,
přineseš do srdcí umdlených
na novo k životu vzněty!
Neznámé milence uvidíš,
kterým plá ve zraku mládí,
přijdou si povědět z večera,
věčně že mají se rádi.
Vzpomínám na tebe, jabloni,
ve chvíli tichého snění,
v srdci mém po letech bloudění
klidu až doposud není!
Ve starém řečišti bývá tak,
z jara ho naplní příval...
A já bych daleko zpátky šel,
na tvoje květy se díval...