Na jarní večer vzpomínám,
když viděl jsem tě poprvé,
a slavné lásky vzkříšení
mně oheň vlilo do krve.
A vždycky v květů záplavě
jsem vídal tebe míjeti,
tys přešla jako jasný zjev,
však chlad vál z tvého objetí.
Dnes vím, co tenkrát bloudilo
tvým zrakem, smutkem ztrhaným,
co duši tvoji rdousilo,
teď skončilo se šílenstvím!
Co může přijít po tobě?...
Po vysokých těch záchvěvech,
v nichž struna duše napjatá
se třásla lásky v akkordech!
Dnes bičují mne vzpomínky,
když bloudím světem netečně,
jak na pobřeží tichých Snů
jsme stáli kdysi společně!
A svět chce, abych zapomněl,
že hyneš ve svém žaláři,
ve světlých chvílích že tekou
ti žhavé slzy po tváři!