Mezi šosáky nenáviděna
kráčíš středem jich pyšně a zpříma,
s tvého klobouku černá péra vlají,
hrdá, smutečná péra!
Na tvé pověsti léta už hlodá
zloba kramářů, počestné ženy
stíny hledají ve tvé minulosti,
hříchy bludného mládí!
Klid však na čele sídlí ti přece,
chudý vínek to uvitý v smutku,
hlídač nemluvný vášní pochovaných
v pustých života roklích!
Klid ten nejvíce podráždí massu,
která kamení na tebe zdvihá, –
proč jsi blažila láskou Prinzivally
městské posádky kdysi?
Dávno odtáhly do jiných končin
lesklé kohorty s pozdravy tvými!
Dávno sřícen je palác blahobytu,
v němž jsi uvykla žíti!
Ďábel s tebou je spokojen pouze,
že jsi měnila smělými tahy
pevné linie v deskách mravouky
žhavé poslušna krve...
Duši zpřízněnou zdravím já v tobě,
sílu k odboji dávej mi, sestro,
když se utkají zraky naše tvrdé,
v srdci tisknu ti ruce!