Telegrafní tyče letí
na zad v divém úprku,
v ústech dýmá doutník třetí,
jak bych jel na postrku.
Známé panorama zase
okny šlehá do očí,
přejíždíme v krátkém čase
řeky, lesy, úbočí...
Až se setmí, půjdu opět
v Praze korsem loudavě,
po večeři mohu dopět,
co mi hrálo ve hlavě...
Ach ten osud! Chyt’ mou duši
jako pavouk do tenat,
dokud jí on nevysuší,
duše smí se třepetat...