Den k večeru se nachýlil, mne chladný vánek políbil na rozpálené čelo, vlak v ozářeném nádraží
už prudkou jízdu zaráží, proč, srdce, jsi se chvělo? My jedem poštou do polí, kde výstražné bdí topoly,
blíž k otcovskému domu, v tom zaprášeném truhlíku pár očí, žhavých uhlíků, mně svítilo jen k tomu.
Má sousedka ni nedutá, neb pošta jako kajuta kdes na Baltu se houpá, a překousnout si jazyk snad,
to nemá ani básník rád, jsou protož ústa skoupá. Ó město, cíli cesty mé, v zdech tvojich člověk prodříme
tak zvané lidské žití, ó býti tady hodnostou je nemožností naprostou těm, v žilách krev kdo cítí.
Dva tábory jsou dívek zde, z nich s učitelem jeden jde a s kaplanem zas druhý, pro drobečky se nahýbat,
kde který při tom na zem pad, na to je hřbet můj tuhý! Mne přešel zájem lyrický pro toto město na vždycky,
a zatnou se mně pěsti, když jeden strom mně šumí vstříc, jenž přísah slyšel na tisíc, a viděl moje štěstí...
Ty chvíle sladkých zázraků mně svítí v pozdním soumraku, až k slzám v oči pálí, – vztek při tom bouří v ňadru mém,
že v šematismu vojenském své našla’s ideály... Psi zaštěkali na dvoře a na ztemnělém obzoře
mně okna světlá kynou, až před domem vůz zastaví, ven vyjdou známé postavy pod lípu, v letě stinnou.
Vám, slečno, dávám adieu, snad profil Váš se zaryje na týden v moji duši, vy zívejte neb smějte se,
než srdce z vás vůz vytřese, já pryč jdu, jak se sluší! A kamna až se rozhřejí, mé nitro čajem zalejí
dvě ruce starostlivé, až usnu v peřin oblakách, já s milenkou zas půjdu v snách po zahradě, jak dříve...
Cookies on Poetry Cove