K půlnoci někdy, vítr když sténá,
v ulicích kroky umlknou,
přes jezy řeky, ztopené v mlhách,
vlny se více nehrnou,
z hluboka, temně zahřmí to v dálce,
tišinou mrtvou duní hrom,
kotouče prachu zdvihnou se z ulic,
v křeči se zachví každý strom...
V srdci tak někdy po letech klidu,
ve kterých život líně tek’,
palčivá bolest náhle se vzbudí,
zabouří z hlubin starý vztek,
prameny, které zapadly v písku,
hovoří sladkou ozvěnou
pro jednu lásku, pro jednu vášeň
dávno a dávno pohřbenou...