Na dně mé duše tulácké spí touhy
pod těžkou vrstvou starých návyků,
však někdy přece přeruší sen dlouhý
a vrátí se jak písně slavíku.
V té svaté chvíli okovy se lámou,
já bych šel v dálky, čistou touhou zpit,
a v krajinu zas navrátil se známou,
po cestách pustých slunce hledal svit!
Hledal bych, hledal, co se nenavrátí,
co pohřbeno je sněhu v závěji,
mé srdce může zítra dále spáti
i s ukřižovanou svou nadějí...
A je mi, jak by roztávaly ledy,
a do dálky mne volal měkký hlas,
se sliby, že se sejdem naposledy,
že dlouhá leta zastavil se čas...