My nesejdem se nikdy v žití,
sám osud tomu chtěl,
daleko naše hvězdy svítí
jak mléčné dráhy běl...
A navždy bude nevyřčeno,
čím hořel kdys můj ret,
cizího muže cizí ženo,
já neutrh’ tvůj květ!
Když listí zvolna opadává,
mou duší bloudí žal,
tak náměsíčník v noci vstává,
ač nikdo nevolal...
... Jde za tím, co jen v duši zraje,
co v tomto světě zemřelo,
v nesmírném tichu v spící kraje
pro políbení na čelo...