Po letech desíti jedu tu zas,
skalami vlak duní k předu,
jarního slunce mě provází jas,
vzpomínky z paměti předu...
Podivno! Srdce mi bušilo tak,
jako když milenec čeká,
ve známém kraji když bloudil můj zrak,
mlha ho zalila měkká...
Ano, tam pověstná „Špásovna“ jest,
lesík, jenž zmohutněl z křoví,
koho as láká teď tichem svých cest,
kdo mně to po letech poví?
Z bílého kostela děti teď jdou,
v očích jim směje se mládí,
snad už to haluze těch dětí jsou,
které jsme mívali rádi!
Mně je tak líto těch ztracených chvil,
které se nevrátí zpátky,
z pohárů lásky kde lačně jsem pil,
zadními vracel se vrátky...