Jsem jediná vlna v nesmírném moři,
jež bouří a hučí od věků,
ta jiskra, jež ve mně myslí a tvoří,
je každému dána člověku!
Jdu z neznámé dálky v neznámé kraje
a lásky jsem poznal bludný jed,
mne políbil vítr, pod kterým taje
na mlčících horách věčný led.
A viděl jsem život... V šíleném víru
vždy za klamem přišly naděje,
já nepoznal shnilé zátoky míru,
mne dál hnaly dravé peřeje...
Mně dávali štěstí... tak malé štěstí,
jak má je pták v kleci zavřený,
však touha má chtěla výše se vznésti
a zapustit v horách kořeny...
Co nejdál chci vrhnout pochodeň světla
a zírati v plamen zjevení,
ať duše má, která v prachu se hnětla,
u pramenů žití zkamení! –
Jsem jediná vlna v nesmírném moři,
jež poznala odlesk zlatých hvězd,
když v mrazivých dálkách za noci hoří
a berou se tichem věčných cest...