A jednou přec má píseň dozní,
buď dříve nebo později,
a nápady mé kuriosní
se k čertu, k ďáblu podějí.
To kletbou je snad pro poety,
když tučnou rentu uloví,
neb nejmluvnější Musa rety
má, chudák, jen když hladoví.
Mne aprilem pak pošle láska,
a přestanu již sladce nýt,
kdes mladý kritik včil mě spráská,
že v jiných hlavách jinší cit.
To za vše, že jsem kibicoval
ve chrámu uměn nesměle,
o sobě vždy jen pochyboval, –
ó špatných rýmů andělé!
Já chabě vrhnul žití kostky, –
tak zní má píseň labutí,
svět změnil se mi v samé trosky,
jak v ledu zmrzlí mamuti!
A potom přijde žena, děti,
neb aspoň jakýs doktorát,
ó jaké štěstí, kdo směl pěti,
když mládí kvetlo jedenkrát!
Hry Grácií, žel, opustí mne,
mně zbude láska k baletu,
čas přijde, kdy si člověk zdřímne,
když kvetl jsem, ať odkvetu!