I tvé tělo bude se rozkládat,
až do vlhké vloží je hlíny,
i ty půjdeš jednou na vždy spat
a z duše tvé zbudou jen stíny...
A stavidla věčnosti bytost tvou vpustí
do širého jezera Neznáma,
dál svět bude hřmíti a tvary zas růsti,
však ty zmizíš, proměněn před náma!
A ruce tvé studené skříží kdos,
tvé zraky se uzavrou zcela,
ta jiskra, jež planula z jejich os,
jež nadšením byla vždy vřelá,
bod jasný, kde duše tvá smála se kdysi,
a plakala, duše tvá dumavá,
smrt zakalí, se zemí nehybnou smísí
a z života zbude jen únava...