Na jednu salvu pět měl v sobě kulí,
dvě v čele, v prsou tři. Jak hmota na zem
pad’ bez výkřiku. Potom, když jím hnuli,
byl ztuhlý již. Dva chopili jej v půli
a v zkřehlou zem jej zakopali rázem.
Proč zemřel? Zrádce byl! Čest neměl v těle!
Prch’ zbaběle a místo vykázané
za noci opustil. U nepřítele
se spasit chtěl. Toť provinění celé!
Teď sotva na hrob slza kdy mu skane!
Byl chycen, zastřelen, jak rozkaz velel,
od vlastních druhů, ku postrachu jiným.
Z nich jediný ho v srdci neoželel,
ač přes noc hrůzou tmavý vlas mu zbělel.
Tak zemře každý, kdo jak on je vinným.
Však přece pak se zraky sklopenými
za víru bubnů vraceli se zpátky.
Ni jeden nebyl vesel mezi nimi
a každý zvlášť šel s myšlénkami svými,
až do tábora přišli za čas krátký.
Tu teprv knězi plukovník řek’ hladce:
– Té chásce nic teď nezáleží na cti!
Kněz ale vzdych’, ret zkřivil a děl krátce:
– Co na tom, ze sta tisíc jeden zrádce,
vždyť Boha zradil jeden ze dvanácti!