O každou noc dva zápasíme spolu,
já se svou lampou. Oba svorně tmou
se prodrat chceme, rovni apoštolu
dne, záře, světla. Moje skráně vrou,
zrak plane, dlaň se plaše chápe stolu:
A lampa klidně jizby prostorou
své bledé světlo v šeré kouty leje,
v to prázdno, odkud prázdno zas jen zeje
bez jediného stínu v duši mou.
A potom náhle mdloba v stejné chvíli
nás unavené oba zachvátí.
Pro oba stejně doba noci pílí.
Já bráním se a vzpírám v závrati,
sám sebe temnu chtěje vyrvati, –
A přec ta bídná hmota víc má síly!