Za tichých nocí, kdy jen měsíc leje
své bledé světlo v šerou jizbu moji,
kdy vím, že vánek slov mých neodvěje,
ni přítel, který k spánku již se strojí,
že netuší, co v srdci mém se děje:
Tu mluvím s Vámi, krásná moje paní,
a vše, co srdce prozradit se bojí,
Vám žaluji po hvězdách, jež se rojí
tmou oblohy, jak sedmikrásky strání.
A zdá se mi, že zřím ty tahy známé,
že zřím v ty oči, plné slitování,
že o své lásce spolu promlouváme.
A zatím Vy, má sladká, dobrá paní,
o mojí lásce nevíte snad ani...
Tak bláhový sám sebe člověk klame!