Za něčím jsem se hnal,
nevím za čím!
Pospíchal, letěl v dál
letem ptačím,
udýchán znovu v běh se dal.
Přes strniště, půdu kamenitou
utíkal jsem, volal: – Ku předu!
zoufal a stanul k posledu
s bolavou duší, nohou zrytou.
Pot s čela setřel a víry prost
přec ještě zraky jsem upíral v dáli,
v dáli, kde nový zas oheň vzrost’.
Dvě oči smutné jím v oči mé plály,
doufal jsem, říkal: – Ideály.
Ach! – Bláhovost!