Den za dnem prchá, stále jsem ti blíž,
den za dnem letí, kvapem táhnou léta.
U hlavy tvé, kam vsadili jsme kříž,
keř bílých růží ze srdce ti zkvétá...
Květ mého srdce opadává již!
Ty spíš, já dřímám. Vždyť jest život sen,
nic víc, nic méně! Co si duch náš splétá
o příštím cíli, to jest pára jen,
toť bludička, jež nad bahništěm létá.
V co máme věřit? Dřív či později
i ve své síly člověk víru ztrácí,
a než by vzdal se, padne raději!
V co doufat? V nic! Když zemdleli jsme prací,
zřít musíme, jak fatum v prach ji zvrací, –
Ač umíráme samou nadějí.