ZA DNE A NOCI.

Za dlouhých nocí doma verše píši a za dne všední prósu v kanceláři. Se smečkou akt se za dne duch můj sváří, za noci v rýmů potápí se číši.

Dnes, jako včera, život můj se vleče týmž krokem stále, týmiž kolejemi. Vždy s pérem v ruce, nakloněn a němý zřím, jeho krev jak po papíru teče.

Za noci, za dne krvácí a kvílí pod žhavou tíží ruky neunavné. Za noci chmur vší mocí chce být slavné a za dne popsati akt spousty pílí.

Ó próso žití, co se poesije na srázných stupních veřejí tvých tají, co nadějí a pohádek a bájí, co rozsypaných květů práh tvůj kryje!

A ty jdeš slepě, nelítostný králi, v před k orgiím se svojí milostnicí, vždy mladistvou a po tvém boku bdící, se smrtí, jež i tebe svůdně šálí.

Ty kráčíš v před a nevšímáš si lkání svých poddaných a chladně šlapeš nohou po květech, které sad tvůj krášlit mohou, a ničíš vše, co v cestu se ti sklání.

Ó snílku, mládí! Bláhový ty lháři! Kde jsou tvé smělé, zdivočelé plány? Ach! Ty spí dávno v koši umačkány pod plísní konceptů v mé kanceláři.

Teď místo v dueň žáruplné oči a v sladká kouzla opojného jihu se ztápím v těžkou paragrafů knihu, až z její záhad se mi hlava točí.

Teď místo země, zaslíbené míru, a místo hrobů starých Faraonů jsem rád, že v prachu kanceláře tonu, jak mumie zabalen do papíru.

Ba potkám-li kdy druha, s kterým kdysi o cestách v Orient jsme blouznívali, mne jako výheň skráně studem pálí, když z hrobu sny ty upomínka vzkřísí.

A táže-li se: – Nu a jak se daří? dím ze zvyku již, sotva že mne slyší: – Za dlouhých nocí doma verše píši a za dne všední prósu v kanceláři.