Jdu ulicí, kde jsem denně,
má paní, vídal Vás,
a srdce mi hlasitě bije
a v duši se dere mráz.
A jako v těch sladkých časech
zde všady známé zřím,
ty domy i stromy i lidi,
jen Vás nikde nevidím.
Hle, nahoře tam ta okna,
oh, jak jsem rád je měl!
Já v slunci i dešti sem chodil.
A pod těmi okny dole
jsem blouznil o štěstí, –
teď, nahoru jak se tak dívám,
div nepláči bolestí!