Keř kvete, rosa na něm visí
a padá zvolna v krůpějích.
Den mladý slunce ze sna křísí
a v listech žárem šípů svých
se s krůpějemi v stříbro mísí.
Vstaň, nad ložem ti kanár zpívá,
mně milejší však je tvůj smích!
Vstaň, kyň mu malíčkem, by ztich’,
a zasměj se, má vílo snivá.
Já rád bych viděl, v záři ranné
když stříbrem svítí vlhký list,
čím tobě slunce v oči skane?
Ó, v zraku tvém, jenž tak je čist
a nocí plá jak amethyst...
V tom jistě celé nebe zplane!