VZPOMÍNKA.

Ven z hluku města v stromořadí stinné, kde úžlabím se šumný potok vine, hoch venkovský kde sedá s udicí, rád chodím v prázdné chvíle blažící.

Tam u vody pod loubím stromů svislým vždy ve své dětství uprchlé se vmyslím. Jak mlha vstávající z luk a řek vždy rozvine se pásmo vzpomínek.

Ó jak jsem šťasten, v ony tiché kraje po denní práci duchem zalétaje, když zbudím ze sna dávnou minulost a v domov svůj se vracím jako host.

Když sebe s otcem vidím zase jednou v čas podzimu se brát v dál nedohlednou, po břehu jasných zelenavých vod a k tomu zpívati si na pochod.

Kde jaká houšť, kde jaký strom byl dutý, já, všude uměl skrýti svoje pruty, a než sám rybář věděl jsem vždy líp, kde hnízdí to či ono hejno ryb.

Ó kde jste doby, kdy jsem léčky lstivé kul na slídiče staré, závistivé, již tam, kde jednou stát mne viděli, den celý sedávali v neděli!

Kde nejvíc křů a trávy bylo na dně, tam vlákal jsem je dovedně a snadně. Tam s nadějí vždy lovu zřeli vstříc, však domů – chodívali bez udic!

Ó kterak blahem oči moje plály, když malí bratří vstříc nám chodívali, když hvízdaje a hrd jsa na kořist všech rybářů jsem závistí byl jist!

A proto rád tak chodím v ona místa, kde proudí voda průsvitná a čistá pod klenbou stromů stinnou, šumící, a malý hoch kde sedá s udicí.

Vždyť vzpomínky ty, jež mne k pláči nutí a hlásají mi všeho zahynutí, jest všecko, co mi zbylo z domova – a snad i to čas brzy pochová!