Moje paní, moje paní,
je to možno? Vy jste psala!
Vy jste se i do vzpomínek,
paní moje, zahloubala!
Je to možno? Vy si na mne
časem taky vzpomínáte?
Oh, má paní, jak jste dobrá!
Vy mne tedy ještě znáte!
A já pro Vás přece neměl,
krom té smutné lásky svojí,
nic, než srdce trpělivé.
Což to za vzpomínku stojí?
A já pro vás neměl ani
slov, když jste nás opouštěla,
jen to srdce krvácelo,
jen ta duše, – ta se chvěla.
A Vy přec mne ještě znáte,
a Vy ještě píšete mi!
Oh, jak drobné jsou ty řádky,
drobné, ale sráží k zemi!
– „Zanechte vše budoucnosti!“ –
O má dobrá, sladká paní,
co je útěchy v těch slovech,
útěchy a – slitování!
Co mi ještě víc ty chvíle
budoucnosti dáti mohou?!
Oh má paní, srdce moje
bude vždy u Vašich nohou!
Šlápněte jen na ně směle,
vřelejší najdete stíží. –
Vaše nožka je tak malá,
ta mu přece neublíží!