Večera chvíle, teskné, zádumčivé,
bolesť i touhu věčně budící,
tajemně tiché, posvátné a tklivé,
Aeola harfou smutně lkající.
Večera chvíle slzy vlahé rosy
plačící k zemi sluncem zlacené,
prsa má v srdci odlesk váš si nosí,
ve hrobu tužby pro vždy ztracené.
Zůstaňte u mne, usínejte se mnou,
plačte jen dále slzy loučení,
budeme spolu čekat’ na noc temnou,
na noc, již nic a nikdy nezmění.
Budeme spolu slýchat’ lesů dumy,
budeme sčítat’ dráhy spadlých hvězd,
na prahu chrámu zvráceného v rumy,
pustého chrámu, jenž v mé duši jest.
Však i z těch rumů promluvíme k Bohu,
naposled ještě, noc než přikvapí.
Vy – tichým vzdechem, a já tak, jak mohu, –
úsměvem chladným pro své útrapy.