V ZIMĚ.

Již tedy zase, kouzelnice, tvé kresby vidím na oknech. I vyhlídku mou do ulice již zastřel mi tvůj ostrý dech.

Má jizba temna jest, a není, čím smutnou chvíli zahnati. Co zbývá? Chci zas jednou snění a vzpomínkám se oddati.

Chci zahledět se v prchlé časy, v dny, zahalené věku tmou, v les, plný dum a tajné krásy, nad zasněženou myslivnou.

Chci zříti zas, jak luna bledá se dívá s nebe v jilmů tlum, a každý z nich jak mlčky zvedá své holé větve k nebesům.

Od kraje lesa do paseky vždy laně vyjdou s jelenem, vše do kola sníh kryje měkký a stín jich obráží se v něm.

A já je vidím, jak se kradou od lesa v luny paprscích a jak své malé nožky kladou po stopě v lesknoucí se sníh.

A vidím pod ztuhlými keři jak hejno ptáků o hladu se k sobě tulí, když se šeří a den již hasne v západu.

Zřím rybník tuhým ledem spjatý a na něm křik a smích a rej, zřím pláštík jemný, přebohatý a poklad svůj upjatý v něj.

A vidím město na severu, o němž mi děd můj vyprávěl, jak nad mořem se zvedá v šeru kdes v dálné cizině, ... o žel!

Mé myšlénky se nesly k němu, já doufal s nimi dát se v let, bych viděl v sněhu skvoucím lemu je hrdé z moře k nebi čnět.

A nyní – zatím v kanceláři od rána k noci, každý den nad prací sedám v potu tváři a všední prosu píšu jen!

A jestli časem v prázdné chvíli v své dětství zpět se zahledím a spatřím dědův účes bílý, i sny mé navrací se s ním.

A před mým zrakem vstane znova, jak v mlze, město velebné, a já se hroužím beze slova v ty jeho rysy malebné.

A vidím po nebi i moři pláť záře rudou záplavu, zřím lodě, jak se z vody noří a kolébají v přístavu. – – –

Ó duše má, ty lodi hnaná od břehu k břehu vichřicí, jež trhá plachty tvé i lana a štve tě v moře bouřící,

spusť naděje své kotvy směle a vrz je ve vln pustý dav, bys mohla stanout s leskem v čele, až zaženou tě ve přístav.