Na zasněžené střechy, na závěje,
na bílé srázy, stezky zasypané,
jen měsíc, který nad horami plane,
své bledé světlo leje.
Na horách teskno, ticho pod horami.
Noc tajemná a smutná při vší kráse.
Hle! Měsíc lampou mrtvých býti zdá se
a chaty mohylami.
A stromy, které nakloněny v taji,
jak cypřiše ty bílé hroby střeží:
„Klid, pokoj, mír všem, kteří v zemi leží!“
jen šeptati se zdají.
A nikde stopy, nikde známky žití!
Stín se světlem se střídá celým krajem.
Kdo netušil by zde, že k smrti zrajem,
kde ničím být se cítí?
Kdo spočetl by hvězdy na obzoru,
kdo stopy hladu v lesknoucím se sněhu,
jež zanechala zvěř a ptáci v běhu
kol osamělých dvorů?
Kdo ale spočte v chatrčích ty vzdechy,
ty modlitby a slzy beznaděje?
Jen bledý měsíc mlčky světlo leje
na zasněžené střechy!