Noc v červenci nás našla bdící
ve klínu zřídlých borovic:
My pohlíželi ku měsíci
a nemluvili slova víc.
Noc byla jasná, jak již bývá,
když milenci jdou v ztichlý kraj:
My zřeli jen, jak snět se kývá
a slyšeli, jak šumí háj.
Stín větví kolébal se zvolna
u šeré paty strmých skal
a lesem, jako píseň bolná,
na chvíli výstřel echem lkal.
Kdes v pláni světlo zakmitlo se,
však sotva zplálo, zhaslo zas:
My dleli v slzách, květy v rose,
a v líce strom nám perly střás’.
Až pak já přec děl v rozechvění:
Ó viď, že naše láska jest
tak vroucí, jak mé políbení?
– Ba věčná jest, jak záře hvězd,
jež prokmitá sem noci šerem,
věř!... Ona řekla v pohnutí.
A hvězdy zhasly nad jezerem,
kde hrálo si dvé labutí.